Venuše		Země		Mars

Merkur

Merkur se nachází nejblíže Slunci, je to osmá planeta v pořadí podle velikosti. Její průměr je menší než průměr měsíců Ganyméd nebo Titan, ale planeta je hmotnější.

V římské mytologii byl Merkur bůh obchodu, zisku (a zlodějů), jeho řeckým protějškem, s nímž byl postupně ztotožněn, byl poslíček bohů Hermes. Planeta dostala pravděpodobně své jméno díky tomu, že se pohybuje tak rychle.

Merkur byl znám již od dob Sumerů (3. tisíciletí př. Kr.). Od Řeků dostal dvě jména: Apollo pro své ranní východy jako Jitřenka a Hermes jako Večernice. Řečtí astronomové ovšem pochopitelně věděli, že tato dvě jména označují jedno a to samé těleso. Dokonce i Herakleitos věřil, že Merkur a Venuše obíhají Slunce - nikoliv však Země.

Merkur byl navštíven jen jednou kosmickou lodí - sondou Mariner 10, která třikrát prolétla kolem něj v létech 1974 a 1975. Zmapováno je pouze 45% jeho povrchu (naneštěstí obíhá planeta příliš blízko Slunce, aby mohla být pozorována Hubbleovým vesmírným dalekohledem HST)

Oběžná dráha Merkuru je velmi excentrická, její perihélium leží ve vzdálenosti pouhých 46 miliónů km od Slunce, zatímco afélium se nachází 70 miliónů km daleko. Bod perihélia se pomalu posouvá kolem Slunce. Astronomové 19. století prováděli velmi pečlivá pozorování, ale při použití Newtonovy mechaniky tento jev nedokázali uspokojivě vysvětlit. Drobné rozdíly mezi pozorovanými a vypočítanými hodnotami byly velkým problémem po několik desetiletí. Uvažovalo se o jiné planetě (občas nazývané Vulcan), která možná existuje na oběžné dráze poblíž Merkuru a svou přitažlivostí působí ony nesrovnalosti. Správná odpověď ale byla mnohem dramatičtější - Einsteinova Všeobecná teorie relativity! Bezvadné předpovědi pohybů Merkuru s pomocí aplikace této teorie byly významným faktorem pro brzké uznání teorie celé.

Až do roku 1962 se vědci domnívali, že "den" na Merkuru je stejně dlouhý jako doba jeho oběhu kolem Slunce, tzn. že Merkur je obrácen ke Slunci stále stejnou stranou. Pozorováním dopplerovským radarem v r. 1965 se však tato domněnka prokázala jako chybná. Nyní je již známo, že se Merkur otočí kolem své osy třikrát za dva své roky.

Tepelné rozdíly na povrchu Merkuru jsou v celé Sluneční soustavě nejvíce extrémní - od 90 K (-183 stupňů Celsia) do 700 K (427 st. Celsia). Teplota na Venuši je o něco vyšší, zato stabilnější.

Merkur je v mnoha ohledech podobný Měsíci: Jeho povrch je také rozryt mnoha krátery a je velmi starý; nemá žádná tektonicky aktivní místa. Na druhou stranu má Merkur oproti Měsíci mnohem větší hustotu (5,43 g/cm3 proti 3,34). Merkur má po Zemi druhou nejvyšší hustotu ve slunečním systému. Současná hustota Země je způsobena částečně gravitačním stlačením - kdyby toho nebylo, měl by Merkur hustotu větší než Země. To by naznačovalo, že železné jádro Merkuru je relativně silnější než zemské a pravděpodobně tvoří většinu hmotnosti planety.

Uvnitř Merkuru dominuje velké železné jádro, jehož poloměr je 1800 až 1900 km. Silikátový obal (analogický zemskému plášti a kůře) je jen 500 až 600 km silný, což znamená, že jeho valná část zmizela buď a) vysokoteplotním odpařením, anebo b) impaktovým (kolizním) odstraněním.

Merkur má velmi tenkou a řídkou atmosféru složenou z atomů vyražených z jeho povrchu slunečním větrem. Vzhledem k vysoké teplotě planety tyto atomy rychle unikají do vesmíru. V protikladu k Zemi a Venuši, jejichž atmosféra je mnohem stabilnější, je atmosféra Merkuru neustále obměňována a doplňována.

Na povrchu Merkuru jsou i enormně velké brázdy - dosahují stovek kilometrům do délky a jejich srázy jsou přes tři kilometry vysoké. Některé se táhnou i napříč krátery a jinými útvary a ukazují, že vznikaly kompresí, stlačením.

Jedním z největších útvarů na Merkuru je Caloris Basin, jeho průměr činí okolo 1300 km. Je velmi podobný mořím na Měsíci a stejně jako ona vznikl pravděpodobně v dávných dobách Sluneční soustavy nárazem obrovského meteoritu.

Jako přívažek k oblastem hustě pokrytým krátery má Merkur rovněž relativně hladké plochy. Některé mohly vzniknout v důsledku sopečné činnosti, jiné zas vznikly po dopadu roztavené hmoty vyvržené při nárazu velkého meteoritu.

Nové vyhodnocení dat ze sondy Mariner poskytlo důkazy nedávné sopečné činnosti na Merkuru. K jejich potvrzení je však zapotřebí více údajů-

Překvapující bylo radarové pozorování severního pólu Merkuru (oblast nezmapovaná sondou Mariner 10) - objevily se důkazy o existenci vodního ledu v některých kráterech chráněných stínem.

Merkur má slabé dipólové magnetické pole, jehož síla je okolo 1% pole zemského.

Merkur nemá žádné známe satelity.

Merkur je často viditelný triedrem nebo dokonce i pouhým okem, ale je velmi blízko Slunce a jeho rozeznání je za soumraku nebo rozbřesku poměrně obtížné.