Pluto

Pluto je (obvykle) nejvzdálenější planeta od Slunce a zdaleka nejmenší. Pluto je menší než sedm měsíců Sluneční soustavy (Měsíc, Io, Europa, Ganymed, Callisto, Titan a Triton).

V římské mytologii byl Pluto (řecký Hádes) bůh podsvětí. Planeta dostala své jméno (po mnoha jiných návrzích) asi proto, že je tak daleko od Slunce a je permanentně ve tmě, možná taky proto, že PL jsou iniciály Percivala Lowella.

Pluto byl objeven roku 1930 šťastnou náhodou. Výpočty, o kterých se později prokázalo, že byly chybné, předpověděly planetu za oběžnou drahou Neptuna a byly založeny na pohybech Urana a Neptuna. Nevěda nic o chybě, prováděl Clyde W. Tombaugh na Lowellově observatoři v Arizoně velmi pečlivá pozorování oblohy - a při nich by objevil planetu Pluto pravděpodobně tak jako tak.

Po objevu Pluta bylo rychle vypočítáno, že Pluto je příliš malý na to, aby mohl mít nějaký vliv na nesrovnalosti v drahách jiných planet. Hledání Planety X tedy pokračovalo, ale nebylo nalezeno nic. Vysvětlení se dostavilo po setkání sondy Voyager 2 s Neptunem: nesrovnalosti zmizely, když se k výpočtům použila hmotnost Neptuna získaná z dat Voyageru 2. Žádná desátá planeta tedy neexistuje.

Pluto je jediná planeta, která dosud nebyla navštívena žádnou kosmickou sondou (pozemského původu). I Hubbleův vesmírný dalekohled (HST) dokáže rozlišit jen největší útvary na povrchu Pluta.

Naštěstí má Pluto satelit - Charon. S velkou dávkou štěstí byl Charon objeven (roku 1978) ještě před tím, než se rovina jeho oběžné dráhy ztratila ve vnitřním slunečním systému. Bylo nicméně vhodné sledovat mnoho průchodů Pluta přes Charon a naopak. Po pečlivých výpočtech, které části kterého tělesa by měly být zakryty a kdy, a po pozorování jasnosti oblouků, byli astronomové schopni načrtnout hrubou mapu světlých a tmavých oblastí na obou tělesech.

Poloměr Pluta není zcela přesně znám - odhad JPL (Jet Propulsion Laboratory) na 1137 km je dán s možnou chybou +/-8, tedy téměř jedno procento.

Ačkoliv celková hmotnost Pluta a Charona je známa celkem dobře (lze ji vypočítat z pečlivých měření doby oběhu a poloměru jeho oběžné dráhy pomocí základních fyzikálních zákonů), je obtížné vypočítat jednotlivé hmotnosti každého tělesa zvlášť - to by vyžadovalo mnohem větší přesnosti měření, jaké nelze na takovou vzdálenost docílit ani pomocí HST. Tak přesná data získáme teprve až nám je pošle nějaká vesmírná sonda.

Pluto je druhým nejkontrastnějším tělesem ve Sluneční soustavě (po Iapetu). Vyzkoumání původu jeho odrazivosti bude jedním z primárních úkolů navrhované mise Pluto Expres.

Také se nabízí otázka, zda by Pluto neměl být spíš klasifikován jako velký asteroid nebo kometa než jako planeta. Někteří vědci také zvažují možnost, že by se mohlo jednat o největší těleso z Kuiperova pásu (známého též jako Trans-neptunské objekty). To je důležité pro jeho pozdější postavení, ale historicky byl Pluto klasifikován jako planeta a bylo by nejlepší to tak ponechat.

Oběžná dráha Pluta je vysoce excentrická. Občas bývá blíže Slunci než Neptun (jako tomu bylo od ledna 1979 do 11. února 1999). Pluto se otáčí ve směru opačném oproti směru otáčení většiny jiných planet.

Pluto je uzamčen v poměru 3:2 k Neptunu, tzn. oběžná doba Pluta je přesně 1,5 krát delší než oběžná doba Neptuna. Sklon jeho oběžné dráhy je také mnohem větší než u ostatních planet. Přestože to tedy vypadá, že kříží dráhu Neptuna, ve skutečnosti k tomu nedochází a obě tělesa se nikdy nemohou srazit.

Jako u Urana je i rovina Plutova rovníku takřka kolmá k rovině jeho oběžné dráhy.

Povrchová teplota Pluta není příliš dobře známá, ale je pravděpodobně mezi 35 a 45 Kelviny (-228 až -238 stupňů Celsia).

Složení Pluta není známé, ale jeho hustota (okolo 2 g/cm3) naznačuje, že je to pravděpodobně směs 70% hornin a 30% vodního ledu podobně jako u Tritona. Jasná místa na povrchu se zdají být pokryta zmrzlým dusíkem s malým množstvím (pevného) metanu, etanu a oxidu uhelnatého. Složení tmavých oblastí povrchu není známé, mohou být vytvořeny fotochemickými reakcemi způsobenými kosmickým zářením.

Málo je známo o atmosféře Pluta, ale pravděpodobně se skládá primárně z dusíku s trochou oxidu uhelnatého a metanu. Je extrémně řídká, tlak na povrchu dosahuje jen několika milibarů. Atmosféra Pluta je možná v plynném stavu jen když je planeta poblíž svého perihélia, pro většinu dlouhých let jsou atmosférické plyny zmrazeny na led. Blízko perihélia zřejmě část atmosféry uniká do vesmíru. přílet sondy Pluto Expres je plánován na dobu, kdy atmosféra není zmrzlá.

Neobyčejné oběžné dráhy Pluta a Tritona a podobnost vlastností těchto dvou těles naznačuje některé historické souvislosti mezi nimi. Existoval názor, že Pluto mohl být kdysi satelitem Neptuna, ale nyní již to nevypadá pravděpodobně. Populárnější je myšlenka, že Triton se, stejně jako Pluto, pohyboval Sluneční soustavou po vlastní nezávislé dráze kolem Slunce a později byl lapen Neptunem. Možná jsou Triton, Pluto a Charon zbývající příslušníci velké skupiny podobných těles, jejichž zbytek byl vržen do Oortova oblaku. Stejně jako Měsíc Země může být Charon důsledkem kolize Pluta a nějakého jiného tělesa.

Pluto může být spatřen pomocí amatérského dalekohledu, ale není to snadné.

Dne 19. 1. 2005 odstartovala k Plutu z mysu Canaveral sonda New Horizons, která má planetu jako první  z pozemských sond prozkoumat. Podle plánu NASA má dorazit k Plutu v roce 2015.

Charon

Charon je jeden ze tří známých satelitů Pluta. Spolu s ním obíhají planetu ještě dva měsíce, prozatímně pojmenované P1 a P2.

Charon je pojmenován po mytologické postavě, která převážela zemřelé přes řeku Styx do Hádovy podzemní říše.

Charon byl objeven roku 1978 Jimem Christym.

Charon je neobyčejný tím, že je největším měsícem v poměru ke své mateřské planetě ve Sluneční soustavě (toto prvenství předtím patřilo Měsíci Země). Někteří preferují myšlenku klasifikovat soustavu Pluto/Charon jako dvouplanetu spíš než jako soustavu planeta-měsíc.

Poloměr Charona není dobře znám. Odhad JPL je 586 km s chybou +/-13, tedy víc než dvě procenta. Jeho hmotnost a hustota jsou také jen hrubě odhadovány.

Pluto a Charon jsou unikátní také tím, že se Charon otáčí kolem své osy synchronně s délkou svého oběhu, ale Pluto dělá přesně to samé - oba se tedy obracejí k sobě navzájem stále jednou stranou. Při pozorování z Pluta jsou tedy fáze Charona velmi zajímavé.

Složení Charona je neznámé, ale jeho nízká hustota (kolem 2g/cm3) naznačuje, že by mohla být podobná Saturnovým ledovým měsícům (např. Rhei). Jeho povrch se zdá být pokryt ledem, což je velký, zajímavý rozdíl oproti Plutovi.

Byla vyslovena myšlenka, že Charon vznikl v důsledku obrovské srážky podobné té, která byla příčinou vzniku našeho Měsíce.

O existenci významnější atmosféry Charonu jsou vážné pochybnosti.

 Zdroj: The Nine Planets