Venuše

Venuše je druhá planeta od Slunce, šestá největší. Její oběžná dráha je téměř kruhová, s excentricitou menší než 1%.

Venuše (označení Římanů; Řekové jí říkali Afrodita, Babylóňané Ištar) byla bohyně lásky a krásy. Planeta dostala svoje jméno pravděpodobně proto, že byla mezi planetami známými v antice tou nejjasnější (s malými výjimkami jsou i všechny hlavní útvary na jejím povrchu pojmenovány po ženských postavách).

Venuše byla známa již od prehistorických dob. Po Slunci a Měsíci je to nejjasnější objekt na obloze a stejně jako Merkur byla populární jako dvě tělesa: jako jitřenka a jako Večernice (nicméně staří řečtí astronomové věděli, že se jedná o jeden objekt).

Jelikož Venuše patří mezi vnitřní planety, při pozorování dalekohledem ze Země je možno pozorovat její fáze. Pozorování tohoto fenoménu Galileem bylo významným důkazem pro prokázání Koperníkovy heliocentrické teorie slunečního systému.

První vesmírnou lodí, která navštívila Venuši, byla sonda Mariner 2. Ta proletěla kolem planety v roce 1962. Až dosud byla Venuše navštívena více než dvaceti sondami, včetně sondy Pioneer Venus (1978) a sovětské Veněry 7 (1970), první sondy, která přistála na jiné planetě, a Veněry 9, jež se stala první umělou družicí Venuše a odeslala první snímky jejího povrchu. Velmi významným se stal let americké družice Magellan, která v létech 1990-94 podrobně radiolokačně zmapovala celý povrch Venuše.

Rotace Venuše je poněkud neobvyklá, protože je velmi pomalá (1 den = 243 pozemských dní, což je o něco víc než jeden rok na Venuši) a retrográdní. Kromě toho jsou perioda rotace Venuše a její oběžná dráhy synchronizovány tak, že Venuše je k Zemi v místě vzájemného největšího přiblížení obou planet otočena vždy totéž stranou. Zda je to nějaký rezonanční efekt nebo pouhá náhoda, není známo.

Venuše je někdy považována za sesterskou planetu Země. V některých ohledech jsou si tyto planety velmi podobné:

- Venuše je jen o málo menší než Země (95% poloměru Země, 80% hmotnosti Země).

- Obě mají jen málo kráterů, což nasvědčuje relativně mladému povrchu.

- Jejich hustota a chemické složení jsou podobné.

Díky těmto shodám byly vyslovovány názory, že pod hustými mraky by mohl být povrch velmi podobný pozemskému a že by se na něm mohl nacházet i život. Naneštěstí pozdější mnohem detailnější studie odhalily, že Venuše se od Země v mnoha významných ukazatelích radikálně liší.

Atmosférický tlak na povrchu Venuše dosahuje 90 atmosfér (zhruba takový je v hloubce 1 km pod hladinou pozemského oceánu), atmosféru tvoří převážně jen oxid uhličitý. nad Venuší se vznášejí v několika vrstvách mnoho kilometrů silná mračna kyseliny sírové. Tato oblaka nám kompletně a neustále zastírají pohled na povrch planety. Díky husté atmosféře dochází k nepřetržitému skleníkovému efektu, který udržuje teplotu na povrchu mezi 400 až víc než 740 K (467 st. C, dost na roztavení olova). . Povrch Venuše je ve skutečnosti víc rozžhavený než povrch Merkuru, přestože Venuše je zhruba dvakrát tak daleko od Slunce.

V atmosféře, v horních oblastech mračen vznikají silné vichry (350 km/h), ale u povrch jsou větry pomalé, ne víc, než pár kilometrů za hodinu.

Venuše měla pravděpodobně kdysi velké množství vody, stejně jako Země. Ale ta už se všechna vypařila a Venuše je zcela suchá. Zemi, pokud by byla o něco blíž ke Slunci, by hrozil podobný osud. O Zemi se můžeme mnohému naučit tím, že se poučíme, proč se Venuše, v základě Zemi tak podobná planeta, vydala tak odlišnou cestou.

Většinu povrchu Venuše tvoří rovné pláně s malými výškovými rozdíly. Je tam ale i několik rozsáhlých prohlubní (Atalanta Planitia, Guinevere Planitia, Lavinia Planitia) a dvě mohutné hornaté oblasti - Ishtar Terra na severní polokouli (ve velikosti Austrálie) a Aphrodite Terra podél rovníku (zhruba velikosti Jižní Ameriky). Vnitřek Ishtar vyplňuje z velké části náhorní plošina Lakshmi Planum, která je obklopena nejvyššími horami Venuše včetně enormní Maxwell Montes.

Data z obrazového radaru sondy Magellan ukázala, že mnoho místa na povrchu Venuše pokrývají lávové proudy. Jsou zde rozličné oblasti vulkánů (podobné Havaji nebo Olympus Mons na Marsu). Nedávno zveřejněné nálezy naznačují, že Venuše je dosud vulkanicky aktivní, ale jen na několika žhavých místech. Na většině zbylého povrchu panuje už několik set miliónů let geologický klid.

Na Venuši se nenacházejí žádné malé krátery - vypadá to tak, že menší meteory se b husté atmosféře vypaří dřív, než stačí dosáhnout povrchu. Krátery, které na Venuši jsou, pocházejí od velikých meteoritů, jimž se podařilo dospět až na povrch, třebaže byly po průletu atmosférou značně zbržděné a připravené o část své hmoty.

Nejstarší terény na Venuši vypadají, že jsou staré kolem 800 miliónů let. Rozsáhlá sopečná činnost setřela dřívější povrch setřela - včetně velkých kráterů z rané historie planety.

Obrázky ze sondy Magellan ukazují širokou sbírku zajímavých a unikátních útvarů včetně "lívancovitých" vulkánů, které vypadají jako vytvořené erupcí velmi řídké lávy, či kruhovitých útvarů vyhlížejících jako zborcené kupole nad magmatickými ložisky.

Vnitřní stavba Venuše je pravděpodobně velmi podobná zemské - železité jádro (okolo 6000 km v průměru), plášť z roztavených hornin tvořící většinu planety. Nedávné výsledky z Magellanových gravitačních měření ukazují, že kůra Venuše je mocnější a tlustší, než se donedávna předpokládalo. Stejně jako na Zemi jsou pohyby v plášti Venuše zdrojem napětí na povrchu, které se ale vybíjí na relativně malých územích namísto toho, aby se koncentrovalo na okrajích pevninských desek, jako je tomu v případě Země.

Venuše nemá žádné magnetické pole - pravděpodobně v důsledku pomalé rotace.

Venuše nemá žádné satelity, tím jsou popřeny nejrůznější historky.

Venuše je obyčejně viditelná prostým okem. Občas se o ní (nesprávně) hovoří jako o "Jitřní hvězdě" nebo o "Večerní hvězdě" (u nás spíš jako o Jitřence nebo Večernici). Každopádně je to zdaleka nejjasnější "hvězda" na obloze.